Chápeme jako rodiče význam participace? Aneb co si naše děti myslí a přejí.

„Participace dítěte v mediaci“, tak se jmenovala naše přednáška na konferenci Unie rodinných advokátů. Celá akce se v polovině května věnovala tématu „Dítě a jeho právo na participaci“. Vedle odborných poznatků od našich kolegů mediátorů a advokátů jsme si odnesly i silné příběhy z praxe. A taky hlavní myšlenku, že výchova dětí je na nás, na rodičích. To, jak přistupujeme k našim dětem, formuje celý jejich život.  Jinými slovy – it´s app2us!

V dnešní době mají děti široké možnosti komunikace. Přesto se stále jasněji ukazuje, že ta nejdůležitější pro jejich správný vývoj, je možnost otevřeně mluvit se svými rodiči. Někteří odborníci o vztahu rodič-dítě mluví jako o mocném nástroji, kterým se dá předcházet hraničním situacím. 

Někdy máme pocit, že s dětmi se vlastně bavíme pořád. Ale ruku na srdce, mluvíme s nimi o tématech, která je skutečně zajímají? Snažíme se do odpovědí nevkládat naše dospělá hodnocení? Nasloucháme pozorně, co nám děti doopravdy říkají? Dokážeme si na ně udělat čas, abychom si mohli povídat v klidu a beze spěchu?

Rodiče, kteří si se svými dětmi skutečně povídají, mnohdy ani neví, jak klíčové to pro jejich budoucí vztahy je. Těm ostatním vzkazujeme – zkuste to! Kromě pozornosti, kterou svým dětem věnujete, tím zároveň využíváte jednu ze svých rodičovských kompetencí – znát a naplňovat pocity, přání a potřeby dětí pomocí participace. To je situace, kdy děti mají přímou účast na rozhodování o otázkách, které se jich týkají. 

Jak se správně ptala JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů: „Vědí rodiče, že jejich dítě má právo na participaci? A co participace je?“ Participace je právo dítěte na to, aby mělo informace přiměřené jeho věku. Právo na možnost zúčastnit se diskuze a vyjádřit svůj názor. I právo na to, aby rodiče jeho názor ve svém rozhodování zohlednili. Toto právo dětem dokonce garantuje zákon, konkrétně ustanovení v §875 občanského zákoníku. 

Přemýšlíte teď o tom, jak k participaci přistupujete vy? Začněte tím, že si odpovíte na otázku, co vůbec je a co není participace dítěte. Obecně přijatá teze říká, že smyslem participace je zjistit pocity a přání dítěte tak, abychom se my, rodiče, mohli rozhodovat správně. Smyslem ale není bezvýhradně slepě vyhovět přání dítěte! Jednoduše to ilustrujte následující příklad. V -5°C dítěti nedovolíme, aby šlo ven v tričku a kraťasech. Uplatníme tedy svou rodičovskou autoritu a rozhodneme, protože víme, že v zájmu dítěte je, aby bylo zdravé. Dáme mu ale na výběr, kterou zimní bundu si vezme, pokud jich má víc. Tak dítěti umožníme, aby se úměrně svému věku podílelo na rozhodování o tom, jak se obleče. 

Úplně stejný princip použijeme i v rozhodování o zásadnějších otázkách, jako je třeba školní docházka. Dítě do školy chodit musí (rodičovská autorita), ale pokud jsou na výběr dvě vhodné školy, zeptáme se ho, která se mu líbí víc (participace dítěte). V ideálním případě si se svým dítětem i popovídáme o tom, proč se mu jedna škola líbí víc, a vysvětlíme mu výhody a nevýhody každé ze škol, kterou jsme do výběru zařadili. 

Obdobně se participační práva dětí realizují i v řízeních před soudy. To platí hlavně tehdy, pokud se jako rodiče neumíme domluvit. V takových situacích bychom jako rodiče měli vědět, že participační právo dítěte v řízení před soudem spočívá především v právu dítěte na informace, které by mělo dostat a rodič poskytnout, a to přiměřeně k jeho věku. Připomeňme i právo na to, aby soud k názoru dítěte ve svém rozhodnutí přihlédl. Důležité je vysvětlit dítěti, že výsledkem participace nebude rozhodnutí, které by bezvýhradně kopírovalo jeho přání, ale že rodiče nebo v případě rozchodu rodičů příslušné instituce (zejména soud) se budou snažit rozhodnout tak, aby co nejlépe naplnili jeho potřeby a zájmy.

Je pro vás jako rodiče noční můrou, že se bude někdo cizí ptát dětí na tak důvěrné otázky, jako je jejich vztah k mámě a tátovi? Nejlepší je snažit se znát vlastní děti tak dobře, aby to vůbec nebylo potřeba. Nabídněte svým dětem porozumění, respekt a dobrý vzor, který mohou předávat dál.

Foto: Barbora Jiranová